Za základní kousky v šatníku každé Dámy (takové ty vždy omílané pro svou nadčasovost a trvalou hodnotu) považuji kabelku Louis Vuitton, střevíčky Christian Loboutin, klasický kabát Burberry, koktejlky od Diora a šátek Hermès. Sním o tom, že jednou budu mít všechny, a další z tohoto seznamu přání se mi včera splnilo. Možná je tahle moje radost povrchní, zbytečná, přehnaná .. já si ale nemůžu pomoct - nad tou oranžovou krabičkou s magickým logem a hedvábným šperkem uvnitř se tetelím blahem. Pro chudou holku z malého města je šátek Hermès symbolem nepoznaného luxusu, který si chci dopřát, a těším se, že se ten malý kousek stane součástí mé osobnosti podobně jako kabelka od Vuittona, kterou nosím ke všemu a všude.
Šátek vám ukážu někdy příště - vybírala jsem jej dvě hodiny, s touhou zvolit klasický vzor ladící barevně k mému šatníku, nakonec možná trošku absurdně vyhrál ten, který jsem viděla poprvé - růžový ( nemám NIC růžového) z nejnovější kolekce - byl vystavený, zahlédla jsem ho už z ulice a navzdory rozumným úvahám jsem se do něj zamilovala na první pohled.



Sobotní den byl celý šílený. S Iv, mou skvělou kamarádkou, jsme se rozhodly pár hodin předem zajet navšívit matičku Prahu s tím, že s omezeným rozpočtem v peněženkách oběhnem poslední slevy a jarní kolekce, protože H&M má v Ostravě strašně omezený sortiment, a taky proto,že o Zaře a Topshopu si můžeme nechat jen zdát. Procházka na Pařížskou nás ale zavedla do Hermès ( věděla jsem, že tam nemám chodit), a když mi milá prodavačka zkušenýma rukama uhlazovala u krku šátek, věděla jse, že mě mají. Věděla jsem, že se tam pro něj vrátím. A Iv pak chytl nápad, že prostě MUSÍ mít taky svou Vuittonku.. ten pozlátkový prchavý svět nejluxusnější ulice nás pohltil a k Vuittonovi jsme tentokrát vkročily se samozřejmostí zlaté mládeže. ( Kam tedy ROZHODNĚ nepatříme) Potěšila mě milá služba personalizace kabelky a na té své nyní hrdě nosím monogram. Iv se mezitím rozhodovala pro tu svou první. Už jsem neměla pocit že sem nepatřím, že se na mě dívají skrz prsty, lidé tam byli milí a velmi ochotní. Co na tom, že ty věci kolem dosahovaly několikanásobků našich platů. Když si Iv vybrala dvojče té mé a já se pak u Hermés konečně rozhodla pro svůj šátek, vykračovaly jsme si s taškami jak zfetované a smály se pohrdlivým pohledům lidí, kteří dávali najevo, že není nic přirozenějšího než nakupovat právě tady. Na tenhle pocit dlouho nezapomenu. Nechci být milionář, nechci chodit k Vuittonovu stejně znuděně, jako do H&M u nás v Shopping parku. Chci ještě někdy zažít tuhle euforii spojenou s neuvěřitelnými výčitkami nad vybrakovanou kreditkou. Ale kdy jindy máte právo udělat si takovou radost, než když je vám něco přes dvacet, na nájem z výplaty zbývá a zbytek nemusíte řešit.
Fotodokumentace níže, kvalita bohužel odpovídá době pořízení fotek a taky našemu stavu, tak prosím o shovívavost.






